Style Surfin’ by moc rád hlásil, že nejlepším textařem v popu je jím adorovaný Morrissey. Ale ještě je tu taky stylový Costello…

Před pár roky Elvis Costello vystoupil poprvý u nás. Starý punkový a novovlnný pardál zavítal do komoušskýho Paláce kultury. Přijel se svou one-man show. Navzdory bizarnímu prostředí a poloprádnýmu hledišti zabořenýmu v sedačkách jak z volhy hrál skoro tři hodiny. Dal do toho úplně všechno. Publikum včetně Style Surfin’ mu to naprosto sežralo.

Bývalý americký prezident Clinton po jedný z jeho písní pojmenoval dceru. Ten současný, Barack Obama, si jej vyžádal jako kapelníka při svý inauguraci. Jeho popkulturní význam jistě dokresluje (bráno doslova) taky malý žlutý dvojník v populárním seriálu The Simpsons. U nás Elvis Costello zůstává spíš neznámý… 

Jméno Elvis se spojuje především s králem rokenrolu, ale ještě jeden význačný hudebník se pyšní tímtéž jménem. Elvis Costello svůj pseudonym zvolil v nadsázce skutečně podle Presleyho (a rovněž podle rodnýho příjmení své babičky). Svýho jmenovce sice významem nepřerostl, v anglosaském světě jej však mají za jednoho z nejvýraznějších textařů rockový historie…

Leckterý dovednosti se lze naučit a vypilovat k dokonalosti. V některých případech se zdá, že jsou i tací jedinci, kteří svý schopnosti dostali už při narození. To nepochybně platí pro literární talent Elvise Costella. Už od první desky, kterou vydal uprostřed punkový exploze ve druhý polovině sedmdesátých let, fanoušci hltají jeho brilantní prostořekost, kousavý sarkasmus a invenci ve vymýšlení rozličných slovních hříček. 

Do světa showbyzu rázně vkročil na konci 70. let, s doprovodnou kapelou The Attractions natáčel jeden novovlnný hit za druhým. Pozdějc se ale k šoku svých věrných fans přeorientoval i na country, swing, operu či vážnou hudbu. Tíhne i k jazzu – nejenom proto, že jeho manželkou je sexy jazzová superstar Diana Krall… 

Za týden šedesátiletý (tohle Style Surfin’ zjišťuje právě teď :) ) Costello se narodil v Londýně jako Declan Patrick MacManus (psal se rok 1954 a jeho jmenovec Elvis Presley vydal svou první desku). Vyrostl v hudební rodině: otec byl kapelníkem jazzovýho big-bandu, dědeček trumpetistou a matka prodávala vinyly v obchoďáku Selfridges. V šestnácti se rodiče rozvedli a Declan se přestěhoval s matkou do Liverpoolu. Navzdory rozvodu se Declan nadále setkával s oběma rodiči a právě otec mu zprostředkoval první cestu do showbyznysu. Společnými silami vytvořili hudbu k reklamě na limonádu značky Britvic. Otec zpíval, dvacetiletý syn se připojil v refrénu a čím je tato reklama v životě Elvise Costella tak důležitá, je především skutečnost, že v roce 1974 získala hlavní cenu na mezinárodním festivalu reklam v Cannes. V téže době se mladý Costello (stále pod svým původním jménem) etabloval na poli liverpoolský pub-rockový scény. Ani skrovný honoráře, ani občasný přívýdělek ve světě reklamožroutů však mladému Declanovi – tehdy už ženatýmu a s prvním potomkem – nestačily uspokojit základní životní potřeby. Z toho důvodu pracoval jako asistent v kosmetický značce Elizabeth Arden. Pozdějc toto údobí zvěčnil v hitu I’m Not Angry, který obsahuje sarkastickou zmínku o jistý „továrně na marnivost“. 

Roku 1977 zemřel Elvis Presley a téhož roku si Costello na radu svýho manažera zvolil svůj definitivní pseudonym. Vzápětí hudebník vydal své debutové album My Aim Is True. Na obale se objevil v černých kostěných brýlích, jimiž oživil ducha padesátých let a rokenrolu a který se pro jeho vzezření staly typickými – ještě donedávna se tomuhle typu brýlí občas říkalo Costello glasses. 

Ještě líp bodovalo následující album, a to hlavně v Americe, kde se Costello stal hvězdou univeritních kampusů. Mimochodem, obal tohohle alba se stal klasikou a designovou inspirací…

… třeba tady :)

Mainstreamová Amerika ho objevila zejména po vystoupení v celostátní komediální show Saturday Night Live, kde nahradil původně avizovaný Sex Pistols. Celoživotními fans se tenkrát stali budoucí americký prezident Bill Clinton a jeho žena Hillary. Jejich dcera Chelsea se ostatně jmenuje podle jednoho z nej Costellových hitů (I Don’t Want to Go to) Chelsea.   

V 80. letech se z trendovýho postpunku vrhl na jazz a swing. Fanoušci tuhle změnu připodobňovali k  Dylanově šokující výměně španělky za elektrickou kytaru. Pozdějc si zkusil i moderování. Šlo mu to výtečně. Už zkraje nultých let zaskočil za onemocnělýho Davida Lettermana v jeho slavný Late Night Show. V roce 2008 získal dokonce vlastní talk show Spectacle: Elvis Costello with…, kam si zval rozličný, hlavně hudební hvězdy.   

Mezi hosty se zařadil taky Bill Clinton (hraje i na saxofon, pamatujete, ne? :) ). Ten však není jediným americkým prezidentem, který ke Costellovu umění cítí mimořádnou úctu. Když se blížila inaugurace toho současnýho prezidenta, Barack Obama si Costella výslovně vyžádal jako hlavního kapelníka ceremoniálu. Costello je v Bílým domě, koneckonců, celkem častým hostem. A jak se Style Surfin’ dočetl v Guardianu, Costello tam „musel“ absolvovat i koktejlovou párty s Georgem W. Bushem, kterýho sám právě nemusí. Akci, na níž doprovázel svou manželku Diany Krall, která tam vyšvihla recitál jazzových standardů, prý vyloženě přetrpěl…

Costello už roky žije v zámoří. Doma v Británii si během kariéry svými jedovatými poznámkami udělal pár škraloupů. (O kauze s jeho dost nevhodným opileckým komentářem na Raye Charlese klikněte na nějaký sofistikovanější hudební blog.) Až v posledních letech ho Britové vítají jako ztracenýho syna. V BBC o něm natočili dokumentární seriál, ve svým rodišti zas pravidelně koncertuje. Jeho letošní britský turné má výtečný recenze… 

Na konci 70. let ho vyjma hudby a textů proslavil i úzký modistický oblek a charakteristický černý kostěný obroučky – generace dnešních indie kids má na koho navazovat…

(fotky: Ian Dickson, Chalkie Davies, Rex)